Projekt usiluje o rozšíření znalostí úchopové mechaniky, založené na 3D-vytištěných elektroaktivních materiálech a pneumaticky roztažitelných strukturách typu origami/kirigami, pro aplikace v robotice, biomedicíně a kosmickém průmyslu. Obě koncepce se navzájem porovnávají. Projekt cílí na řešení otevřených vědeckých otázek v oblasti poddajné robotiky zejména: zda elektroaktivní materiály vyrobené 3D tiskem jsou vhodné pro řízenou deformaci; jaké kontaktní síly lze očekávat s ohledem na elektrickou excitaci; jaké jsou rozsahy řiditelných deformací; zda je možné řízení mechaniky prstu v reálném času. Projekt propojuje fyzikální a numerické modelování vybuzených deformací; měření a identifikaci parametrů konstitutivních modelů elektromechanické vazby; návrh prediktivního řízení s podrobnými i redukovanými numerickými predikcemi. Získané teoretické znalosti a výstupy ze simulací jsou použity pro experimentální ověření na plánovaném testovacím stanovišti dvoučelisťové elektricky řízené mechaniky se snímáním kontaktních sil.

Nahrazování pacientovy oční čočky umělou náhradou je v současné době poměrně rutinním operačním zákrokem v očním lékařství zahrnující diagnózy od refrakterních vad po kataraktu, prakticky již ve všech věkových kategoriích. Ačkoliv se jedná o implantaci z malého řezu, jde o významný zásah do funkčního i morfologického uspořádání oka, zanesení cizorodého materiálu a nahrazení vlastních struktur oka strukturou umělou, s vlastnostmi odlišnými fyziologickým. V současnosti existuje na trhu více jak 30 typů nitroočních čoček s rozdílnými mechanickými a materiálovými vlastnostmi, které mají vliv na biomechanické vlastnosti a stabilitu vytvořeného náhradního systému oka. Cílem práce je ověření hypotéz, že zavedení implantátu a hojivé změny mají signifikantní vliv na biomechanické vlastnosti tkání oka a tedy vliv indikace implantace na výsledné stabilitě optického systému oka z pohledu změn fyziologického zatížení anatomických struktur. Na biomechanickém modelu oka bude simulován operační výkon a za použití numerických simulací pomocí metody konečných prvků bude popsáno zatížení respektive distribuce napětí v jednotlivých strukturách oka, kdy z výstupů analýz pak bude odvozeno riziko ohrožení sledovaných struktur. Práce by měla přispět k porozumění biomechanických vlastností struktur a tkání oka ve vazbě na změny způsobené operačním výkonem a případným následným úrazem. Tyto informace mohou pomoci v klinické praxi v diagnostice a léčbě poúrazových stavů oka se zavedeným implantátem.